Kázání o. Miroslava na ekumenické bohoslužbě 20. ledna 2022 v kostele ČCE v Novém Městě na Moravě

Kázání o. Miroslava na ekumenické bohoslužbě 20. ledna 2022 v kostele ČCE v Novém Městě na Moravě

Drahé sestry a drazí bratři v Kristu,

je pro mne velikou ctí promluvit dnes ve zdejším chrámu Páně u dnešní ekumenické bohoslužby. Přiznám se, že když jsem přemýšlel nad tím, který úryvek z Písma Svatého pro tuto příležitost zvolit, tak jsem si dlouho nedokázal vybrat. A tak Duch Svatý zasáhl skrze Ekumenickou radu církví tím, že perikopu – ze které je zároveň motto právě probíhajícího týdne modliteb za jednotu křesťanů – sama stanovila. Je to prvních dvanáct veršů druhé kapitoly Matoušova evangelia. Tedy text, který ještě stále máme v živé paměti: dnes jsou to přesně dva týdny od slavnosti Theofanie – tedy Zjevení Páně vzdělancům z Dálného Východu.

„Viděli jsme na východě jeho hvězdu a přišli jsme se mu poklonit“ jsou slova, která nás v 21. století spojují s neznámými mudrci z před dvou tisíciletí. I my patříme k těm, kteří proto, aby poznali a dotkli se Krista, musí také vystoupit ze své „komfortní zóny“, z pohodlí svých domovů, aby se den, co den vydávali na někdy dobrodružnou, někdy náročnou, někdy radostnou, někdy bolestnou a strastiplnou cestu hledání a nalézání a nalézání Božího Syna.

To však není všechno. Dnes tato slova spojují i nás – křesťany, tedy kteří se hlásíme a kteří patříme Kristu – ze dvou početně největších křesťanských denominací v Novém Městě. Ať už patříme do církve katolické či evangelické, všichni toužíme hledat, nalézat a klanět se tomu, který se z lásky k nám všem stal malým bezbranným dítětem, který se stal člověkem, aby s námi sdílel všechno to dobré i zlé, všechny radosti i starosti všechny plusy i mínusy všeho toho, co v sobě nese „býti člověkem“. Společně se klaníme tomu, který se z lásky k nám všem vydal k potupné smrti na dřevě kříže.

Evangelium je na informace o mudrcích z Východu poněkud skoupé – nevíme, odkud byli, jakými vědami kromě astrologie se zabývali, jaké náboženství či filosofii vyznávali, dokonce i na jejich počet pouze usuzujeme podle triády předložených darů. Je dost možné, že dříve, než se na obloze objevila hvězda oznamující zrození krále a označující ono místo, kde se setkalo nebe se zemí, tak se navzájem neznali. Spojilo je světlo, které zazářilo nad Betlémem. A toto světlo září i nám dnes, a tak jak před dvěma tisíci let spojilo orientální mudrce, tak dnes chce spojit i nás – katolíky i evangelíky – ve společném klanění a modlitbě před tím, který je Králem králů a Pánem pánů.

Sestry a bratři, mudrcové od východu byli dětmi své doby a prostředí, ve kterém se lidsky a intelektuálně formovali. Možná ve své činnosti vycházeli z různých předpokladů, možná se ve své vědecké činnosti drželi různých metod a postupů, a možná k tomu používali také různých nástrojů. Přesto hvězda nad Betlémem zazářila všem a oni ji následovali. To samé platí pro nás: ať už se cesty a způsoby našeho hledání toho, který je Láska a zároveň Tajemství, v něčem různí, předmět tohoto hledání je pouze jeden a Boží spása a jeho spása je pro nás pro všechny. Všichni jsme povoláni k tomu abychom – jak to píše svatý Pavel v listu Efezským – byli dětmi světla!

A právě tato skutečnost nám umožňuje setkat a setkávat se u společné bohoslužby, jakou je právě ta dnešní. Víme, že hvězda přivedla mudrce z Orientu nejdříve do Jeruzaléma, na dvůr paranoidního a mocichtivého krále Heroda. Přes zákeřnost svého úmyslu však sám Herodes nechává svolat velekněze a znalce Božího slova, aby se vůbec zorientoval a zjistil, kde se má Mesiáš narodit. A oni mu odpovídají slovy Písma: „V judském Betlémě; neboť tak je psáno u proroka: ‚A ty, Betléme, v zemi judské, zdaleka nejsi nejmenší mezi knížaty judskými, neboť z tebe vyjde vévoda, který bude pastýřem mého lidu, Izraele.‘“ Co k tomu říct? Hvězda na nebi je signálem – znamením, ale tím přesným kompasem k nalezení právě narozeného Mesiáše je Písmo svaté! Boží slovo bylo hlavním a nejspolehlivějším kompasem již tehdy, a stejně tak má být nejdůležitějším orientačním bodem také pro nás dnes. A není potřeba dodávat, že tento kompas máme jako křesťané společný! Je to náš společný dar a poklad, který máme uchovávat a kterým se máme řídit.

Jak důležitý je tento kompas ve společenství vás – drazí bratři evangelíci – již na první pohled dokazuje důstojné centrální umístnění kazatelny, tedy místa, ze kterého každou neděli nasloucháte Božímu slovu. Velikou úctu k Božímu slovu v katolických kostelích zase projevujeme v liturgii, kdy je Boží slovo neseno ve slavnostním průvodu, v doprovodu hořících svící a uctíváno vonným kadidlem a někdy slavnostně předzpěvováno.

Projevy úcty jsou různé, svěřený poklad v Božím Slově, v Písmu svatém je stejný. A tak jak před dvěma tisíci let, tak i dnes: odlišné jsou cesty, jediný je cíl: stejný Bůh, Pán a Otec nás všech.

A proto bratři a sestry společně s mudrci od Východu předstupme před Našeho krále, kterého narození oznámila zářící hvězda. Vzdejme mu čest a chválu a obraťme se na něj ve společné modlitbě, za obě naše farní společenství, za náš národ, za naše město a za celý zraněný a rozdělený svět, který naše společné modlitby potřebuje!

Mgr. Miroslav Kulifaj

Leave a Reply

2020 ©, Řísmkokatolická farnost sv. Kunhuty, Nové Město na Moravě